Příprava na můj první zápas pod organizací Fight Nights Global se neobešla bez komplikací. Termín i místo se několikrát změnily – nejdřív to měla být Kyjev, pak Minsk a nakonec Penza. Penza… v životě jsem o tom městě neslyšel a kdokoli, koho jsem se na to zeptal na tom byl stejně (s čestnou výjimkou mojí babičky). Svojí neznalost jsem pomocí googlu napravil a začal si zjišťovat něco víc. Vždycky rád kombinuju zápasení a cestování, tak jsem hledal, co je v Penze k vidění. Trip advisor mi našel jeden jediný výsledek, a to památník prvního osadníka. No, aspoň něco, ale vypadá to, že Penza asi neni uplně centrum kultury a vzdělanosti.

Na místo jsem vyrazil s třídenním předstihem spolu s trenéry Danem Bartákem a Jirkou Mamutem Paluskou. Hned na letišti jsme pochopili, že v Penze nikdo neumí anglicky a celková ochota nám s něčím pomoct je spíše nevalná. Taxikář, co nás vyzvedvedával, měl kufr plnej krámů a naše bagáž se tam tim pádem nechtěla vejít. Po chvilce úporného snažení jsme se ho zeptali, jestli by nám s tim nechtěl třeba pomoct, nebo aspoň jestli by si mohl nějak uspořádat ty svoje krámy. Na to se jen šibalsky usmál a pokrčil ramenama. A tak jsme vyrazili s batohama na klíně. Personál v hotelu byl zhruba podobně vstřícný, ale naštěstí už byli přítomni lidi z Fight Nights a ti nám se všema nesnázema a jazykovou bariérou pomohli.

Další den jsme měli na programu vážení, focení a nějaký rozhovory. Taková ta klasika. A konečně jsem se potkal se svým soupeřem, Alexejem Kudinem. Byl o něco nižší, ale bicáky měl o poznání rozměrnější a celkově vypadal, že asi bere nějaký hodně kvalitní doplňky výživy. To mě nechávalo celkem v klidu, protože vim, že svaly a síla není vždy to samé. Nicméně když jsme si potřásli pravicí, tak jsem viděl, že jeho ruka je jak lopata a ta moje je ve srovnání s ním jen taková malá pacička. To mě trochu znervóznilo, protože tohle už je něco, co rozhodně hraje velkou roli. V den vážení (tedy den před zápasem) už většinou netrénuju, ale tentokrát jsem se cítil, jako že bych se trochu protáhnout mohl. Vyrazili jsme tedy do Fight Nights Academy a něco málo ještě odpracovali. Už jen velmi zlehka, spíš jen pohyb, stínování a nástupy do technik. I tak se mi podařilo zlomit Mamutovi malíček, což ve mě vyvolalo značné výčitky svědomí a byl jsem nucen poslouchat jeho nářky po celý zbytek pobytu.

Následoval den D. To už většinou nic moc nedělám, jen tak zevluju na pokoji a koncentruju se na blížící se zápas. Sensei Barták spolu s rozhodčím Honzou Voborníkem se šli podívat na památník prvního osadníka. Byl jsem trochu zvědav, jakže bude tahle jediná místní pamětihodnost vypadat, ale nechtěl jsem se už ničím rozptylovat, a tak jsem odolal a spolu s Mamutem zůstal na hotelu. Když toto bylo odbyto, vyrazili jsme společně na pozdní oběd. V den zápasu už mívám pramalou chuť k jídlu a vždycky se do něj musím tak trochu nutit. Jako obvykle jsem si dal trochu rýže s kuřetem. A jako obvykle jsem toho většinu nechal na talíři. Mamut si obědnal napařované jehněčí jazýčky s tím, že když jsme na cestách, tak musíme ochutnat nějakou tu místní specialitu. Nutno dodat, že toho snědl ještě míň než já a celou dobu se tvářil velmi bolestně. Pak už byl pomalu čas se rychtovat a přesunout se do arény. Měl jsem šatnu jen pro sebe, což bylo fajn a protože jsem měl dost času, tak jsem si ještě na žíněnce trošku zdřímnul. A pak už to jelo, rozcvičování a nástup do klece. Kudin se tvářil relativně přátelsky a hned po vstupu do klece mě šel pozdravit. Plácnul mě s takovou vervou, že moje ruka odletěla a já se musel dost přemáhat, abych neřekl: “Au, kurva, co děláš?!”. V duchu jsem si řekl, že asi bude lepší moc neinkasovat. Zazněl gong a šlo se na věc. Hned zkraje jsem se ho snažil trochu rozhýbat a vyprovokovat k útoku. Bylo vidět, že čeká na můj takedown s připraveným kontrem. Po chvilce oťukávání jsem si pro takedown skutečně došel a začal ho trýznit na zemi. Byl jsem na jeho zádech a zápas byl jasně v mojí režii, ale i tak se mi nedařilo způsobit větší damage nebo zabrat krk. Slyším Mamuta hulákat: “30 sekund, zkus ho ukončit!”. Zintenzivním práci s údery a soupeři vypadává chránič zubů. Odklepáno posledních deset sekund a Kudin si bere zuby zpět. Mamut řve: “děleeej, zabeeer!”. Zkouším škrcení, ale nedostanu se na krk. Začnu tedy vší silou páčit čelist. A hle, soupeř plácá!. V posledních sekundách prvního kola tedy vyhrávám a už běžím obejmout trenéry. Mamut, celý blažený, mi prozrazuje, že měl vsazenou značnou částku na to, že vyhraju v prvním kole.

Když opadla euforie, začali jsme řešit, co dál. Odlet byl naplánován na sedm hodin ráno, tudíž pokud máme být na letišti s nějakým předstihem, tak nám zbývá vlastně jen několik málo hodin. Spát se nám nechtělo, tak jsme se rychle sbalili a vyrazili na after party s tím, že pak pojedeme rovnou na letiště. Když party skončila, tak mě ale začalo mrzet, že jsem přece jen neviděl ten památník prvního osadníka. Konec konců se kolem něj vybudoval docela hype. Zeptal jsem se taxikáře, jestli ví, kde to je a jestli to ještě stíháme. Řekl, že v pohodě a jeli jsme tam. A tak jsme se zhruba v půl šesté ráno na prvního osadníka přece jen podívali! Výlet do Penzy tím pádem splnil všechna očekávání a my jsme mohli spokojeně vyrazit směr domů.