Vzhledem k tomu, že v rámci tréninku relativně dost cestuju, často dostávám od českých trenéru i zápasasníků dotaz: „Co vlastně ty Američani dělaj nebo maj jinak, že jim to tak jde?“ No, dobrá otázka. Musel jsem se nad tím trochu zamyslet.  Těch věcí je samozřejmě víc – od kvalitního základu ve wrestlingu až po fakt, že MMA v USA vzniklo. Ale jako zdaleka nejzásadnější rozdíl jsem shledal jinou věc. Jejich dravost. V Česku je jakýsi standard, že správný pokorný bojovník by neměl mít moc vysoké cíle, protože to z něj dělá machýrka a pokud se mu jich nepovede dosáhnout, tak bude akorát za blbce. Sám jsem v tomhle prostředí vyrůstal (zápasnicky), takže vím o čem mluvím. Ačkoli jsem měl dávno jasno v tom, že chci do UFC, tak jsem to radši nikde moc nevytahoval a na otázky o svých cílech jsem odpovídal jen neurčitě. A pak je tu ta finanční stránka. „Zápasením se u nás nedá moc vydělat, tak radši budu mit jako prioritu svojí normální práci a na zápasy se budu připravovat jak to půjde“. No, je jasný, že s tímhle přístupem asi opravdu moc peněz nevyděláte. Člověk jen těžko uspěje, když pořád bude myslet na zadní vrátka a tak napůl počítat s neúspěchem. Přestože se situace u nás za posledních pár let výrazně zlepšila, tak pravda je pořád taková, že v Česku se moc zápasením vydělat nedá. Ale kdo říká, že musim zápasit v Česku jen proto, že jsem se tu narodil? Zase narážíme na limity, ktaré jsme si sami nastavili. Ve světě se dají vybojovat moc hezký částky. Platy sice pořád nejsou na úrovni mainstreamových sportů, ale peníze v MMA jsou. Prodej UFC byla největší obchodní transakce v historii sportu. Peníze tu jsou, ale aby člověk mohl sbírat šeky, tak musí nejdřív něco umět. V Americe je spoustu kluků na úrovni české špičky (nebo i výrazně lepších), o kterých nikdo neví, zápasí za pár šupů a jsou bez sponzorů. U nás by byli za hvězdy, ale tam jsou jen jedni z mnoha. A tak dřou v tichosti a bez peněz, protože vědí, že jednou se jim jejich úsilí vrátí. A pokud ne, tak aspoň budou vědět, že tomu dali všechno. Znám amatéry, který se přestěhovali přes půl Ameriky a bydlí v tělocvičně, aby mohli trénovat ve svym vysněnym týmu. Zdůrazňuju, že jde o amatéry. Takový odhodlání a obětování jsem nikdy u českýho borce neviděl. Jako příklad můžu zmínit svého tréninkového parťáka Steva Mowryho. Jako amatér se přestěhoval z Pensylvánie na Floridu a začal trénovat v tehdejším Blackzilians. Teď má u profíků skóre 6:0 (z toho 2:0 v Bellatoru). 

Ještě působivější příklad je můj kamarád Jordan Johnson. Potkali jsme se v prosinci 2014 v Alliance MMA, kdy jsme spolu nejen trénovali, ale i bydleli v hodně punkových podmínkách na půdě tělocvičny. Jordan měl tehdy skóre 2:0 u profíků (takže amatér to nebyl, ale i tak zápasil v podstatě zadarmo) a já se tehdy hrozně divil, co všechno je ochoten podstoupit, aby si mohl kvalitně zatrénovat. Já se připravoval na svůj lednový zápas na UFC ve Stockholmu, takže jsem přirozeně zůstal i přes Vánoce. Nicméně on před sebou žádný zápas neměl a i tak přes Vánoce zůstal. Proč? Prostě chtěl dál trénovat a zlepšovat se.  Dneska je v UFC a má skóre 10:0 (v UFC 4:0).

Řekl bych, že všichni šampioni a borci na špici byli v jisté fázi svojí kariéry naprosto bez peněz, protože veškerou energii a čas věnovali sportu, který ale zatím ještě nic nevydělával. Většina lidí v Čechách si v týhle fázi řekne, že se holt zápasením vydělat nedá a radši se soustředí na vydělávání peněz jinym způsobem a sportu se věnujou až na druhym místě. A sen se zbortí. Mimochodem ti, co znají příběh Conora McGregora, vědí, že i on v téhle fázi byl a ne zrovna krátkou dobu.

Stejně tak mě nepřestává mrzet, že se ještě žádný Čech nikdy nepřihlásil do reality show  The Ultimate Fighter. Než jsem vstoupil do UFC, tak jsem neustále kontroloval, jaké váhovky budou v další sérii, abych se mohl případně přihlásit. Ptal jsem se několika šikovných českých kluků, jestli o tom nepřemýšleli. Odpověď byla vždy stejná: Ne. Ne, jako nepřemýšlel. Ještě bych chápal ne, jako přemýšlel, ale vyhodnotil jsem to, že to nejde/nechci/nemám na to. Tohle mě nepřestává zarážet. Pokud jsem profesionální bojovník, měl by můj cíl být být nejlepší na světě. Pokud chci být nejlepší, musím do UFC. Pokud musím do UFC, jak mě může nenapadnout varianta Ultimate Fightera? To mi prostě neleze do hlavy. Například v sérii McGregor vs Faber to byl evropský tým proti americkému, takže o českého borce by byl určitě zájem. Navíc ve váze do 66kg, ve které nějaké talenty určitě máme. Přesto ani jedna přihláška. Byl jsem tehdy ve Švédsku v Allstars a odtamtud se hlásili dva lidi. Oba byli přijati. Jeden se bohužel zranil a nakonec se nemohl zúčastnit, ten druhý se zúčastnil a teď je v UFC (David Teymur). Takže pro všechny, co se mě ptali nebo budou ptát, v čem jsou američtí (nebo celkově zahraniční) bojovníci jiní nebo lepší: je to dravost a ochota něco obětovat. A myslím, že se to dá vztáhnout i na spoustu dalších věcí, nejen MMA.